Tajemné Rennes-Le-Chateau

Jedno z největších tajemství současnosti je možná ukryto v podhůří Pyrenejí v nenápadné vesničce jménem Rennes-le-Château. Stoupám vzhůru po horském hřebeni a přehledné vyvýšení této neobyčejné vesnice jasně vysvětluje, proč toto místo bylo zvoleno jako strategická pevnost nejen v době Říma, ale ještě pár století před tím coby keltské oppidum – Rhédae.

Výzdoba v kostele je plná zvláštních symbolu.Martin Kolár

Poklad abbé Sauniéra

Tento zapomenutý kout začal vstupovat do dějin ezoteriky rokem 1885 s nástupem nového mladého faráře Bérengera Sauniéra. Svůj kostel převzal tento vzdělaný abbé ve zbídačeném stavu a na nutné opravy neměl ani centim, nezbylo mu proto, než si vypůjčit. Při rekonstrukci našel roku 1891 v rozebraném oltáři malý kotlík se zlatými louisdory, církevní náčiní a písemné dokumenty. Dva z dokumentů pocházely z ruky faráře Antoina Bigoua, který je zde údajně skryl za francouzské revoluce v roce 1792 krátce před svým útěkem před gilotinou. Další dva pergameny obsahovaly komplikované čísla a znaky. Abbé Sauniéra napadlo, že se jedná o zašifrované informace, a požádal o pomoc svého přítele biskupa Felixe Arséne Billarda. Ten pro něj zaplatil dokonce cestu do Paříže, kde Sauniére na Conservatoire v Saint-Sulpice rozluštil starofrancouzsky psané pergamenové poselství s teologem Bieilem a lingvistou Hoffetem, expertem na tajná společenství.

Náhlé zbohatnutí abbé Sauniéra

Krátce po Sauniérově návratu z Paříže do Rennes-le-Château se však přihodilo cosi senzačního - abbé zřejmě narazil na poklad, neboť náhle velmi zbohatl a v následujících letech utratil celkem na 5 milionů dnešních EUR. Okamžitě se vyrojily divoké spekulace a pověsti. Sauniére ale mlčel a dál opravoval kostel. Až do své smrti v roce 1917 vedl abbé bouřlivý život, rozhazoval peníze, nechal honosně renovovat kostel sv. Maří Magdalény a sám si nechal postavit luxusní dům s okrasnou zahradou, kde pořádal oslňující večírky. Ve svém sídle údajně přijímal významné hosty, například bratrance rakouského císaře Johanna Salvatora von Habsburg, francouzského ministra kultury nebo slavnou operní pěvkyni Emmu Calvé. Další stavbu, novogotickou věž s knihovnou, nazval abbé tour Magdala. Pro místní obyvatele nechal Sauniére postavit vodovod a silnici. Vše přitom platil z vlastní kapsy. Během první světové války plánoval Sauniére obehnat Rennes-le-Château třímetrovou zdí a celou vesnici zastřešit přes padesát metrů vysokým chrámem na osmi sloupech. Gigantická stavba měla podle rozpočtu architekta Eliase Botha stát přes osm milionů franků ve zlatě.

Tajemství přetrvává

Sauniérovy velkolepé plány však ukončila jeho předčasná smrt způsobená v roce 1917 srdeční mrtvicí. Abbé zemřel 22. ledna bez posledního pomazání, neboť mu jej kněz odmítl dát. Možná se dozvěděl něco děsivého o původu jeho bohatství. Zda abbé objevil legendární dědictví templářů či jiný poklad, zůstalo neodhaleno. Veškerý majetek a své tajemství odkázal Sauniére své hospodyni a družce Alexandrine, jež zemřela roku 1928, aniž by cokoliv vyzradila. Také její dědička dcera Marie Dénarnaud vedla spořádaný život a nikdo u ní nezískal tak velkou důvěru, aby mu prozradila tajemství abbé Sauniéra. Krátce před svou smrtí však tvrdila: „Lidé zde chodí doslova na zlatě, je ho zde dostatek pro všechny“. Pouze hoteliérovi Noelu Corbuovi, který pomohl Marii v potížích, slíbila, že z něj udělá velmi bohatého a mocného muže. V lednu 1953 však utrpěla mozkovou mrtvici, ztratila řeč a zemřela. Hoteliér strávil následujících patnáct let luštěním tajemství, investoval značné částky a v roce 1968 tvrdil v kruhu svých známých, že je blízko cíle. Jen tři dny poté přišel v dodnes nevyřešené dopravní nehodě poblíž Fanjeaux o život.

Legenda o Máří Magdaléně

Středověká vesnička Rennes-le-Château se dostala do středu zájmu badatelů také díky tzv. Zlaté legendě, apokryfnímu textu evangelia, který sepsal v letech 1263–73 dominikán a pozdější janovský arcibiskup Jacobus de Voragine. Podle této legendy Máří Magdaléna po smrti Ježíše uprchla z Palestiny do Francie a své útočiště nalezla právě v tomto zapadlém, leč strategicky výborně položeném kraji. Existují dokonce teorie a hypotézy, podle kterých byla Máří Magdaléna manželkou Ježíše a měla s ním děti. Podle Zlaté legendy měl Josef z Arimatie v doprovodu Máří Magdalény přistát v Saintes-Maries-de-la-Mer poblíž města Montpellier a pokračovat na jih až do římské pevnosti Rhédae – dnešního Rennes-le-Château. Možné výklady Zlaté legendy jsou různé. Podle jednoho z nich byly pozůstatky Ježíše ukryty v hrobce poblíž Rennes-le-Château, podle jiného přivezla Maří Magdaléna Svatý grál - kalich s krví ukřižovaného Krista. Dle nejodvážnějších výkladů byla Marie z Magdaly těhotná a nesla tudíž svatou krev ve svém lůnu. Tuto převratnou náboženskou teorii velmi zpopularizovali autoři knihy Svatá krev a Svatý grál a následně taktéž spisovatel Dan Brown svou Šifrou mistra Leonarda, nyní již i zfilmovanou v akčním hollywoodském stylu.

Ďábel střežící tajemství

Mé první kroky v Rennes-le-Château směřovaly do místního kostela zasvěceného Máří Magdaléně. Kostel je zvláštní již svou vstupní branou, nad kterou je latinský nápis: TERRIBILIS EST LOCUS ISTE – „Tohle místo je hrozné“. Další šok zažívá návštěvník jen o pár kroků dále, neboť hned za vchodem je zdařile vyvedená socha ďábla podepírajícího nádobu se svěcenou vodou, nad nímž stojí čtyři křižující se andělé. Interiér kostela působí přímo úchvatně – vše hýří množstvím barev a tvarů. Podél stěn stojí sochy nejrůznějších světců, včetně Máří Magdalény. Lebka u jejích nohou symbolizuje pravděpodobně Ježíšovu smrt na kříži, ale co kalich, který drží ve své ruce? Že by šlo o odkaz na legendu o Svatém grálu s krví Krista, který Marie z Magdaly převezla z Palestiny s Josefem Arimatejským právě sem? Na pestrých malbách se kromě grálu opakuje také motiv zakopaného pokladu. Nakonec i většina badatelů se shoduje v tom, že abbé objevil při rekonstrukci kostela zašifrované plány k pokladu, který po rozluštění také zčásti vyzvedl.

Templáři a židovské zlato

Vyloučíme-li až příliš prozaické vysvětlení Vatikánu, že Bérenger Sauniére vydělával na nikdy neodsloužených zádušních mších pro evropské boháče, jako nejpravděpodobnější se jeví nalezení pokladu templářů. Původně se jednalo o židovské zlato z chrámového pokladu v Jeruzalémě, které však bylo během velkého povstání v Judeji roku 70 vydrancováno římskou legií. Na Titově vítězném oblouku v Římě je tato židovská kořist detailně zobrazena a proto víme, že k ní patřila také rituální menora - zlatý sedmiramenný svícen, dále zlatý stůl a archa úmluvy. V Římě se chrámového pokladu nebo jeho části zmocnili v roce 410 Vizigóti pod vedením náčelníka Alaricha. Vizigótská vojska se poté během svého tažení dostala až na jih Francie. Vizigótské království se zde udrželo téměř sto let. Nejcennější majetek byl ukryt za mohutným zdivem opevněného města Carcassonne, ale část pokladu byla v 5. století ukryta na jiném místě – možná právě v dnešním Rennes-le-Château. Ve 12. století se k pokladu dostali templáři pobývající na tomto území. Velmistr řádu Bertrand de Blanchefort údajně v roce 1156 povolal německé slévače, aby mu toto zlato roztavili do cihel. Ostatně o dvanácti ukrytých bednách zlata se zmínila krátce před svou smrtí v roce 1781 údajně také markýza Marie de Blanchefort svému zpovědníkovi, kterým nebyl nikdo jiný než farář z Rennes-le-Château Antoine Bigou. Právě jeho zašifrované dokumenty navedly jeho nástupce abbé Sauniéra k cestě za pokladem.

Nežádoucí dokumenty o Ježíšově rodině

Je pravděpodobné, že v jeruzalémském chrámu mohly být uloženy také velmi důležité dokumenty o izraelském královsko-mesiášském rodu. Nanejvýš zajímavé informace zde mohly být také o Ježíši, např. že Marie z Magdaly byla skutečně jeho zákonná manželka. Takové informace by katolická církev chtěla určitě nechat skryté hluboko pod zemí. Pokud by ve hře navíc byli i případní Ježíšovi potomci, možné prozrazení by se rovnalo časované bombě. Podle některých legend skutečným posláním templářů nebyla ani tak ochrana věřících putujících do Svaté země, jako vyhledání a bezpečné uložení těchto nanejvýš citlivých informací. V „osudný pátek třináctého“ - října roku 1307 se však francouzský král Filip VI. Sličný a papež Klement V. rozhodli zmocnit bohatství templářů. Chamtivost a závist způsobila, že Filip nechal obsadit všechny francouzské pevnosti templářů. Pouze šest set z dvou tisíc rytířů však bylo zatčeno, zbytku se včas podařilo utéct za hranice Francie. Desítky templářů skončily na hranici a další desítky jich zemřely při výslechu na mučidlech. Všechny poklady templářů se i přesto zajistit nepodařilo, včetně toho, který mohl být ukryt v Rennes-le-Château.

Tajemství abbé Sauniéra

Nepříliš příkladný způsob života abbé Sauniéra, plný divokých večírků, kde nechyběly zřejmě ani sexuální radovánky, velmi vadil jeho církevním nadřízeným, kteří usilovali o jeho okamžité odvolání ze všech funkcí. Biskup z Carcassonne abbého církevních funkcí skutečně zbavil, ale Sauniére se obrátil na papeže, který toto rozhodnutí v roce 1915 odvolal. Pokud měl Bérenger Sauniére v ruce jakékoliv pro církev nežádoucí materiály, je jasné, že je až do své smrti nechal dobře ukryté. Pokud by se takovéto dokumenty dostaly do rukou Vatikánu ještě za jeho života, jeho dny by byly zřejmě sečtené. Dle některých teorií nad tajemstvím Ježíšova rodokmenu bdí některé tajné organizace, kromě účelově smyšleného Převorství siónského je někdy zmiňována i ultrakatolická Opus Dei, která svými mocenskými pákami dosadila na papežský stolec svého věrného člena Benedikta XVI.

Kataři, templáři, svobodní zednáři…

Kostel Máří Magdalény v Rennes-le-Château byl založen ve 13. století, tedy v době, kdy v jižní Francii byli rozprášeni kataři – poslední skuteční následovatelé Krista, tzv. „čistí křesťané“. Traduje se, že čtyři vůdčí představitelé katarského hnutí uprchli roku 1244 podzemními chodbami z křižáky okupované pevnosti Montségur a to i s pokladem, který je někdy spojován právě s tajemným Rennes-le-Château. Podle mě se však jedná spíše o poklad duchovního rázu – jakési vnitřní poselství pravého křesťanství, včetně klíčové role Máří Magdalény mezi Kristovými učedníky a pokračovateli evangelia lásky. Po rozpuštění templářského řádu a faktickém zániku „katarství“ v šíření a ochraně skutečného Kristova odkazu pokračovali svobodní zednáři, rosikruciáni a další utajené ezoterické skupiny.

Tour Magdala a Máří Magdaléna

Shrneme-li všechna dostupná fakta i domněnky, zbývá položit poslední otázku: Co je tedy uloženo v Rennes-le-Château? Již sto let desítky badatelů pátrají usilovně, leč marně po zdejším pokladu, jejich nájezdy musel dokonce starosta vesnice zastavit zvláštní vyhláškou zakazující jakékoliv vykopávky. Pokud je zde skutečně nějaký hmotný poklad, bude uložen nejspíš hluboko pod zemí. K pokladu může vést možná tajná chodba, nad jejímž ústím abbé Sauniére postavil věž Magdala, kde měl svou pracovnu a studovnu. Pojmenování věže dost možná naznačuje, že je zde pohřbena právě Marie z Magdaly, snad i se Svatým grálem, jak znázorňuje její socha uvnitř kostela. V kostele má očividně vše své důmyslné místo, okenními vitrážemi dovnitř během roku pronikají paprsky světla, které ozařují různé symboly, písmena a čísla. Jen tuto mysteriózní mozaiku dokázat správně poskládat a pochopit.

Záhadné nápisy a tajné šifry

Záhadný latinský nápis nad vchodem do kostela - TERRIBILIS EST LOCUS ISTE by mohl být anagramem, podobně jako je tomu zřejmě na obraze Nicolase Poussina - Pastýři z Arkádie. Reprodukci tohoto obrazu zakoupil v Paříži abbé Sauniére během luštění pergamenů objevených při rekonstrukci kostela. Poussinovo dílo zobrazuje hrobku v krajině, která je nápadně podobná té v Rennes-le-Château. Nápis na sarkofágu: ET IN ARCADIA EGO SUM - „I v Arkádii já jsem“ může ve skutečnosti znamenat: ARCAM DEI TANGO IESU – „Dotýkám se hrobu Boha Ježíše“. Podle mého názoru je klíč k tajemství Rennes-le-Château naznačen pod sochou čtyř křižujících se andělů. Ve francouzštině zde stojí: PAR CE SIGNE TU LE VAINCRAS – „V tomto znamení zvítězíš“. Pod nápisem jsou ještě písmena BS – nejspíš podpis samotného Bérengera Sauniéra. Je dosti zvláštní, že tato věta byla zaznamenána již ve čtvrtém století našeho letopočtu v souvislosti s obrácením pohanského císaře Konstantina.

První křesťanský císař a nebeské znamení

V době, kdy se Konstantin rozhodoval, zda se přikloní ke křesťanství, měl údajně vizi nebeského ohnivého kříže, na kterém byl nápis: IN HOC SIGNO VINCES – „V tomto znamení zvítězíš“. Císař tuto vizi pochopil jako spojení pohanského slunečního božstva s Ježíšem Kristem. Na křesťanskou víru obrácený Konstantin poté výnosem z roku 321 uzákonil neděli jako svátek Slunce (Sunday, Sonntag – den Slunce) a 25. prosinec svátkem narození Slunce. Ježíšovo narození se do té doby slavilo až 6. ledna. V chmurných prosincových dnech, kdy se konečně začínají prodlužovat dny na úkor noci, tak symbolicky dodnes oslavujeme návrat Světla – Ježíše Krista. Císař Konstantin vešel do dějin také svoláním tzv. Nicejského koncilu v roce 325, na kterém bylo ustanoveno datum Velikonoc, ale především bylo odhlasováno, že Ježíš nebyl smrtelným prorokem, nýbrž skutečným Bohem. Konstantin následně financoval také nové vydání Bible. Vzhledem k tomu, že jeho předchůdce Dioklecián horlivě likvidoval všechny křesťanské písemnosti, zůstává otázkou, nakolik dnešní Bible odráží původní poselství evangelií. Nezbývá, než číst mezi řádky a pozorně sledovat znamení, která k nám promlouvají skrytou řečí symbolů…